Gladiátor
21. 12. 2007
KAPITOLA 1
Písek pod nohama křupal jako čerstvý sníh. Ještě několik kroků ze stínu dlouhé chodby a do očí se mi opře slunce, uši ohluší řev davu a já budu muset zase jednou bojovat o život. Jako už tolikrát. Kolikrát vlastně? Měl jsem pocit, že celý můj život se odehrál v této aréně. „Dej mi to, chlape! Vsadil jsem na tebe měsíční žold!“ Po zádech mě poklepal vysoký udělaný voják a nejistě se zašklebil zpod peřím zdobené helmy. V jeho očích jsem četl nadšení, vzrušení a taky strach. Strach ze mě. Usmál jsem se na oplátku a potěšeně sledoval, jak se mu nervozitou orosilo čelo. Rytmické řinčení řetízků kolem bojové suknice působilo uklidňujícím dojmem. Na několika článcích řetězu visely strategicky rozmístěné vrhací hvězdice, dlouhá dýka s prořezávanou čepelí jako list papíru a mačeta s boxerem místo rukojeti. Konečně jsem vyšel na slunce a přimhouřenýma očima obhlédl vysoké zdi amfiteátru, které dělili běsnící dav na dřevěných tribunách od okrouhlého kolbiště. Můj soupeř nikde. Tmavé ústí protilehlého tunelu, obdoby toho, z něhož jsem vyšel já, mi zívalo v ústrety , ale nevyvrhlo nikoho, s kým bych mohl změřit síly. Mírně překvapený jsem si sedl se zkříženýma nohama do písku. Nemělo smysl plýtvat silami. Odpoutal jsem mysl od těla – spalující slunce, křik a odpadky, které na mě pršely z tribun, to všechno přestalo existovat. Po něčem jsem pátral, po čemkoliv, co by mi pomohlo odhalit protivníka. Věděl jsem, že tu je, vnímal jsem jeho jednostranně zaměřenou mys, ostrou a prostou jako břitva na krku. Navíc mě šimrala moje jizva. Podrbal jsem si ten pruh krabaté kůže táhnoucí se od stehna až k hrudní kosti a v zápětí jsem to uviděl – neurčitý pohyb na opačné, asi dvacet metrů vzdálené strany amfiteátru. Něco sotva znatelného se plížilo po cihlové stěně kolem arény. Vychrtlý kloubnatý artikul pomazaný hlinkou, aby splýval s okrovou zdí, zarýval dlouhé prsty do spár a pokoušel se mi dostat na záda. Nepohnul jsem se ani jediným svalem a pokračoval v meditaci. Dav postupně ztichl. Lidé si museli myslet, že o protivníkovi nevím, a snad mu i drželi palce. Až příliš často jsem vyhrával.)
Písek pod nohama křupal jako čerstvý sníh. Ještě několik kroků ze stínu dlouhé chodby a do očí se mi opře slunce, uši ohluší řev davu a já budu muset zase jednou bojovat o život. Jako už tolikrát. Kolikrát vlastně? Měl jsem pocit, že celý můj život se odehrál v této aréně. „Dej mi to, chlape! Vsadil jsem na tebe měsíční žold!“ Po zádech mě poklepal vysoký udělaný voják a nejistě se zašklebil zpod peřím zdobené helmy. V jeho očích jsem četl nadšení, vzrušení a taky strach. Strach ze mě. Usmál jsem se na oplátku a potěšeně sledoval, jak se mu nervozitou orosilo čelo. Rytmické řinčení řetízků kolem bojové suknice působilo uklidňujícím dojmem. Na několika článcích řetězu visely strategicky rozmístěné vrhací hvězdice, dlouhá dýka s prořezávanou čepelí jako list papíru a mačeta s boxerem místo rukojeti. Konečně jsem vyšel na slunce a přimhouřenýma očima obhlédl vysoké zdi amfiteátru, které dělili běsnící dav na dřevěných tribunách od okrouhlého kolbiště. Můj soupeř nikde. Tmavé ústí protilehlého tunelu, obdoby toho, z něhož jsem vyšel já, mi zívalo v ústrety , ale nevyvrhlo nikoho, s kým bych mohl změřit síly. Mírně překvapený jsem si sedl se zkříženýma nohama do písku. Nemělo smysl plýtvat silami. Odpoutal jsem mysl od těla – spalující slunce, křik a odpadky, které na mě pršely z tribun, to všechno přestalo existovat. Po něčem jsem pátral, po čemkoliv, co by mi pomohlo odhalit protivníka. Věděl jsem, že tu je, vnímal jsem jeho jednostranně zaměřenou mys, ostrou a prostou jako břitva na krku. Navíc mě šimrala moje jizva. Podrbal jsem si ten pruh krabaté kůže táhnoucí se od stehna až k hrudní kosti a v zápětí jsem to uviděl – neurčitý pohyb na opačné, asi dvacet metrů vzdálené strany amfiteátru. Něco sotva znatelného se plížilo po cihlové stěně kolem arény. Vychrtlý kloubnatý artikul pomazaný hlinkou, aby splýval s okrovou zdí, zarýval dlouhé prsty do spár a pokoušel se mi dostat na záda. Nepohnul jsem se ani jediným svalem a pokračoval v meditaci. Dav postupně ztichl. Lidé si museli myslet, že o protivníkovi nevím, a snad mu i drželi palce. Až příliš často jsem vyhrával.)